Jak taková výbojka pracuje
Sodíkové vysokotlaké i nízkotlaké výbojky nepracují na stejném principu jako vláknové žárovky, nejsou to tělesa, která jednoduše našroubujete do objímky a stisknete vypínač. Každá z nich vyžaduje přítomnost několika elektrických součástek. První z nich je zapalovač, neboli startér, který pomocí tyristoru a vysokonapěťového speciálního trafa (transformátoru) zvýší přívodní napětí až na 2500, případně 5000 Voltů. Tím se zapálí směs uvnitř skleněné baňky (u sodíkových výbojek jsou to sodíkové páry). Proces zapalování však nesmí být prudký, je řízen pomocí tlumivky, která jej „tlumí“ indukovaným napětím uvnitř cívky navinuté na feritovém jádru z ocelových plíšků.
Další důležitou součástkou jsou kondenzátory pro výbojky Lightpark. Uvnitř tohoto válečku se nachází dielektrikum, které působí jako regulátor napěťových výkyvů způsobených činností tlumivky, a reguluje tzv. jalový proudový výkon.
Jaké známe výbojky
Výbojek existuje několik typů, z vysokotlakých jsou nejrozšířenější zmiňované sodíkové, které nalezneme prakticky v každé obci jako zdroj veřejného osvětlení. Dále jsou velmi oblíbené metalhalogenidové s širšími možnostmi barevného podání vyzařovaného světla, ty se nasazují do míst, kde je nutné zajistit velké množství chladnějšího bílého světla, např. na sportovních stadionech, nádražích, přechodech pro chodce a frekventovaných úsecích silnic. 
Nejznámější a nejrozšířenější výbojky v našich domácnostech a na pracovištích jsou zářivky. Ať už jsou lineární nebo kompaktní, jedná se o nízkotlaké výbojky, které ke své činnosti rovněž vyžadují zmiňované součástky. V některých moderních typech těchto zdrojů se ovšem využívá tzv. elektronický předřadník, který nahrazuje soustavu tlumivky, startéru a kondenzátoru, jsou to např. kompaktní zářivky (úsporky), které mají elektronický předřadník zabudovaný v patici.
