Politiku obecně lze definovat jako úsilí získat moc, ovlivňovat vedení nebo přímo vést nějaké politické uskupení, stranu či stát. Státem se rozumí lidská pospolitost, vymezená (mimo jiné) určitým územím, na které si politické elity nárokují fyzickou moc. Kdo chce být politikem, chce usilovat o moc. To je stará pravda, navzdory tomu, co politici o svých pohnutkách k politickému působení tvrdí. Sami politikové nejsou hlavním faktorem politického boje, záleží na prostředcích, které mají pro politické fungování (provoz) k dispozici. Politik může být „příležitostný“, např. občan, který se dobrovolně a spontánně účastní voleb vlastní kandidaturou, aktivní účastník veřejných schůzí, mítinků, demonstrací a podobně.
Politik z povolání existuje ve dvou základních polohách: buď pro politiku žije, tehdy většinou bývá ekonomicky dobře zabezpečený nebo žije z politiky, to znamená, že vidí v politice zdroj své obživy. Mezi hmotným zabezpečením budoucího politika a mírou čestnosti jeho politiky by měla převažovat přímá úměra. V politickém boji nejde pouze o věcné cíle, ale také o obsazení úřadů, institucí apod.
Politici z povolání se v minulosti, v období monarchií objevili jako nástroj panovníka pro soupeření se stavy. Problém může nastat a mnoho příkladů to potvrzuje, v okamžiku, kdy politika vynese kandidáta do úřednické funkce. Politik, který se stane placeným úředníkem, by neměl rozhodovat politicky, nýbrž především nestranně. O potřebných znalostech nemluvě. Politika člověku, který ji vykonává, poskytuje pocit moci, proto by měl ku prospěchu věci, o které rozhoduje, v sobě neustále překonávat pocit nadřazenosti a ješitnosti.
Dobrý politik by neměl postrádat zaujetí až vášeň pro věc (samozřejmě, pokud možno, pro tu správnou), nebát se odpovědnosti za přijaté rozhodnutí a jeho důsledky a disponovat odhadem, nadhledem, tedy zdravým odstupem od řešené problematiky bez zapojování zbytečných nepodložených pocitů a dojmů. Touha po moci je přirozená součást politikovy činnosti, ač si to třeba nechce připustit. Není to nic nezdravého. Etika v politice se projevuje buď ve smýšlení, nebo v odpovědnosti. To však neznamená, že eticky smýšlející politik je nezodpovědný nebo eticky odpovědný politik bezpáteřní. Pro odpovědného politika by mělo platit, že dobro má být odměněno dobrem, aby se mohlo šířit, zlo je třeba násilně potírat, jinak hrozí nebezpečí, že se rozšíří. Politik by si měl být také vědom nebezpečí, jak se, díky etickým paradoxům v politice, může on jako osobnost proměnit a nést za to odpovědnost.
Posuďte a vyhodnoťte si sami, jak se současní čeští politici všech úrovní jeví ve světle této úvahy…
